Proč bychom se netěšili‚ když nám pánbůh zdraví dá...

ROZHLAS  A  JÁ

Dlouho jsem váhala, zda mám přijmout pozvání do této rubriky. Už je to tak dávno, co jsem stála před mikrofonem... Odvahu mi však dodaly letni reprízy operet na stanici Praha. V některých - Vídeňské krvi, Netopýru a Pařížském životě - pokud posluchači dobře poslouchali; zaslechli v ohlášení moje jméno a o pár minut později i můj hlas.

Snad by se to moje povídáni mělo spíš nazvat: „Co mi dal rozhlas, a co jsem na oplátku dala rozhlasu já“. Způsobil mi mnoho radosti a má dokonce podíl na tom, že v časech pro mne zlých jsem přece jen neviděla všechno v nejčernějších barvách, ale o tom později.

Pamatuji si ještě na „živé“ vysíláni, kdy jako studentka 3. ročníku konzervatoře jsem byla pozvána zazpívat písně Leoše Janáčka. Ta tréma! U klavíru seděla paní Marie Knotková, pozorovala mne před vystoupením se zjevnou shovívavostí, a poradila: Dělej, holka, něco, ať se tak netřeseš! Abych se uklidnila, pletla jsem svetr. Další mou doprovazečkou, a taky živě, byla paní Věra Řepková. Nesmírně náročné Dětské písně Jaroslava Novotného, snad nejnadanějšího žáka Vítězslava Nováka, zřejmě taky nedopadly špatně - dirigenti, dramaturgové a režiséři mne potom zvali na natáčení po celou dobu mého působení v Hudebním divadle v Karlíně.

Teď trochu odbočím do svého soukromí. Za války v roce 1943 mi zemřel tatínek a maminka zůstala se čtyřmi dětmi na větším hospodářství sama. Snažila se, jak uměla - nebylo to nic platné. V těch strašných letech kolektivizace jsme byli jako kulaci ze statku vystěhováni. Během půl dne! Pohled, jak v jarním květu byly vyrvávány vzrostlé stromy na zahradě ze země, zůstane navždy zaryt v srdci. Přála bych vám nyní zhlédnout tatínkův rodný statek, jak je to tam za čtyřicet let „zvelebeno“.

V lednu 1948 jsem se provdala a v listopadu se mi narodila dcera Hana. Ještě jsem studovala a moje paní profesorka Tomášková na AMU se pohoršovala, že si kazím kariéru. Netušila, chuděra, že budu mít ještě dvě děti - Pavla a Danielu. Rodinné štěstí ale. netrvalo dlouho: 31. ledna 1949 byl manžel zatčen a v jednom monstrprocesu odsouzen na 6 let vězení. Prý špionáž. Byl to pro mne šok! Jak jsem byla šťastná, když mi v té době zavolala paní Libuška Křížová z rozhlasu: Paní Součková, vyzvedněte si u pana Novotného part: Natáčení je tehdy a tehdy... Zvali si mne často dirigenti Blažek a později Vipler, Dyk, Hrnčíř, Jiráček, Ančerl, Stárek, Nedbal, Brock a Klíma. Natočila jsem 18 rolí operetních, 16 operních, 16 koncertních árií, kantát a oratorií i jednotlivých operních scén. A moc si vážím, že právě pro rozhlas jsem nazpívala mj. sopránové party Beethovenovy Deváté a Mozartova Rekviem.

V roce 1961 jsem odešla z Prahy do Českých Budějovic. A odtud bylo přece jen k opernímu i operetnímu mikrofonu daleko... Když mám dnes svou uměleckou dráhu za sebou, přece jen „v aktivní službě“ zůstává řada mých. nahrávek. A tak se stává, že pořád dostávám od posluchačů milé dopisy. Moc hezké, jako třeba od paní Marie Sýkorové ze Strakonic, která mi sdělila, že má natočeno vše, co jsem kdy v rádiu nahrála, nebo od paní Věry Veinerové z Chomutova; ta mne pochválila za Dvořákovu Rusalku. Není to krásná odměna? Tedy díky tobě, rozhlase!

Týdeník Rozhlas 16. 9. 1991, č. 38