Proč bychom se netěšili‚ když nám pánbůh zdraví dá...

cteny_dopis.mp3 [530 KB]

---

 

Úryvek z knihy čtou členové činohry Jihočeského divadla -J. Červenková a J. Dvořák:

cteni_z_knihy.mp3 [1283 KB]

/Marie Boková, Lidové noviny, 30.8.2002/:

„Vysoce muzikální! S Mařenkou se sžila jako málokterá pěvkyně. Od jímavé prostoty a dobře znějícího nižšího rejstříku až po krásně vyklenutý zvuk výšek," tak hodnotil Stanislavu Součkovou Karel Pravoslav Sádlo, předseda poroty soutěže o Cenu Emy Destinnové a Karla Buriana v rámci Pražského jara 1954.

Stálici našeho operního nebe, jíž přes časté hostování Národní divadlo nebylo přáno, věnovala mimořádnou monografii Dagmar Blümlová. Na téměř dvou stovkách stránek se odvíjí - jakoby jedním dechem, bez obvyklého dělení na kapitoly - životní příběh a umělecká dráha ve vzácné jednotě. A je to příběh vskutku dramatický.

Autorka pečlivě probádala oba velimské rody, z nichž Stanislava pocházela, stejně tak i rodinu jejího budoucího manžela Jaroslava Ryšavého . Spojovalo je evangelické vyznání. Jaroslav dokonce absolvoval pražskou Husovu fakultu a stal se vikářem u Klimenta. Ale protože se psal rok 1948, zůstal jím jen krátce. Byl zatčen a odsouzen za špionáž na šest let. Po amnestii se k duchovní službě už nevrátil a zakotvil u divadla jako archivář a později jako režisér.

V téže době přišla rodina Součkova o grunt a veškerý majetek. Ti, kteří ve Velimi postavili kdysi sokolovnu a podíleli se na životě obce, byli vyhnáni do pastoušky. Stanislava přesto dostudovala nejen konzervatoř, ale i AMU u profesorky Tomáškové. Neváhala ani s mateřstvím – porodila Hanu (1948, dnes herečka Červinková v Horáckém divadle v Jihlavě), Pavla (1953) a Danielu (1966)

Absolvovala, už jako mladá maminka, Mařenkou v Prodané nevěstě, po níž ji Frejka angažoval do Karlína. Součková věnovala operetnímu divadlu, kde se výjimečně dávaly i opery, devět let a dvacet rolí na něž se dodnes vzpomíná (Krásná Helena, Euridika, Giroflé, Madame Favart, Lejla, Adéla v Netopýru). Nejslavnější byla její Mamzelle Nitouche (v alternaci s Věrou Macků), Floridor-Célestin, šaramantní Oldřich Nový, jí věnoval diplom „za dlouhodobé C, trvající 44 vteřin“. Šířili ze scény francouzský esprit uprostřed padesátých let. Její Nituška byla tak milá a populární, že jí vynesla doživotní přezdívku „Matinka“.

Součková samozřejmě usilovala o angažmá operní - chtěla dál. Sama si nastudovala Gildu a Violettu, s nimiž hostovala v bratislavské opeře. Tamtéž začala natáčet v rádiu. Československý rozhlas zaznamenal přes 60 jejích nahrávek, z toho třicítku kompletních oper a operet. Protože Národní zůstávalo u neurčitých slibů, odpověděla na nenadálou nabídku Českých Budějovic (kde právě začínal její bratr Jaroslav ) svou slavnou větou, jíž měnívala osudy své rodiny: A víte, že ano? Opustila Prahu, aby se stala miláčkem budějovického publika ve stěžejních rolích zejména klasického repertoáru.

Stanislava Součková se rozloučila s jevištěm na vrcholu své kariéry ­tak, jak to dokáže málokdo. Zanechala divákům nesmazatelné vzpomínky na své Mařenky, Karoliny, Libuše, Rusalky, Mariken a Káti, na Královny noci, Buttertly, Rosiny, Gildy, Violetty, Amelie, Leonory a - mnoho mnoho jiných. Dalších dvanáct let, působila koncertně - písňová tvorba byla její láskou. Současně začala učit na katedře hudební výchovy Pedagogické fakulty, kde se posléze stala profesorkou.

Vzorně, s láskou vypravená kniha Dagmar Blümlové (pečlivý soupis rolí, obálka Oldřich Smutný, obrazová část Bohuslava Maříková – z desítek snímků se usmívá krásná, oduševnělá tvář) spojuje erudici a badatelskou neúnavnost s osobním zaujetím. Kéž bychom takových portrétů umělců, působících mimo metropoli, měli víc. I známý muzikolog Václav Holzknecht složil Stanislavě Součkové hold, když napsal: „Upřímně řečeno, patřila paní Součková naší první scéně hned od začátku, o tom není u znalých a nezaujatých lidí sporu. Patřila sem úrovní svého talentu, mimořádnou muzikálností, hereckými schopnostmi i milou přirozeností projevu.“