Stanislava Součková

Nedožité devadesátiny Stanislavy Součkové

(Opera plus 27.11.2013)

(*27. 11. 1923, Velim / + 23. 7. 1997, České Budějovice)

„Největší mi bylo odměnou,
jestli jsem někomu udělala radost,
potěšila v zármutku,
inspirovala k následování.“

Stanislava Součková zpívala jako pramen tryská, oblaka plynou a cesta směřuje. Se stejnou samozřejmostí také žila. Její smích byl smíchem - a ničím jiným, radost radostí, slza slzou, vztek vztekem a mlčení mlčením. Bezprostřednost daru čistého srdce byla k nezapomnění pro ty, kdo ji milovali, a znepokojivým ostnem pro všechny ostatní. S nepřemýšlející důvěrou přijímala světla i stíny své životní cesty a odevzdala na ní vše, co mohla a co uměla. Lásku, práci, talent. Pravdivý život Stanislavy Součkové zrcadlila pravda jejího umění.

Budeme-li hledat hlubinné zdroje obojího, nalezneme dva, stejně silné a k sobě patřící. Tím prvým je starobylost selského rodu, z něhož Součková vyšla, tím druhým evangelická tradice. Jejich spojení má jméno Velim. Tam se 27. listopadu roku 1923 narodila. Po tatínkovi zdědila pěvecký talent, po mamince strhující sílu životního jasu.

Hudební základy Součková dostala v Kolíně u profesorky Olgy Mančalové, rozhodující však bylo školení hudebního pedagoga Josefa Masopusta v Chrudimi.

S Masopustovým přínosem a inspirací naložila po svém. Pochopila, že je povinna svůj talent dále rozvíjet, ale sáhla po ovoci, před kterým ji zkušený pan profesor varoval. Ve školním roce 1940/41 se absolventka chrudimské hospodyňské školy stala žačkou pražské konzervatoře.

Pod vedením Ferdinanda Pujmana Stáňa zušlechťovala přirozenost hereckého výrazu, ve třídě Jaromíry Tomáškové vyzrával její jedinečný soprán. To, že se cvičil především na písni, bylo Stanislavě Součkové blízké. Píseň patřila k jejímu dětství ve velimském evangelickém sboru a v Sokole, píseň ji doprovázela po celý život, daleko za hranici divadelní kariéry. Písňová a oratorní tvorba tvořila největší díl její umělecké dráhy. Písňový repertoár doplňoval její operetní i operní kariéru, neboť byla přesvědčena, že jedině píseň zbavuje pěvce jevištního patosu, „ zušlechťuje pěvecký tón a vyžaduje hloubku čistě pěveckého projevu.“

Z podobného důvodu později ráda spolupracovala s rozhlasem. Bez kulis, světel a kostýmů sdělovala poselství hudby jen mocí svého zpěvu. Ne každý pěvec v této zkoušce obstojí. Součková však pro ni byla přímo stvořena. Proto k ní byl rozhlas tak štědrý, proto alespoň část jejiho repertoáru nezavěje čas.

V roce 1943 konzervatoristka Součková poprvé zpívala na jevišti Národního divadla (v úloze Janíčka, Dědův odkaz Vítězslava Nováka). V témže roce si sáhl na život její otec a v tísnivé válečné atmosféře po sobě zanechal statek a jedenačtyřicetiletou vdovu se čtyřmi nezaopatřenými dětmi. Týž statek bylo necelých deset let později rozkulačen, členové rodiny vyhnáni do deputátního domku a kvetoucí sad vyrván z kořenů. Bylo jaro roku tisícího devítistého padesátého.

V té době už byla Stanislava Součková absolventkou konzervatoře a chystala se k absolutoriu na Akademii múzických umění. Byla provdána za evangelického faráře Jaroslava Ryšavého, měla dceru Hanu a živou zkušenost manželky politického vězně. V likvidačním procesu s evangelickými intelektuály v roce 1949 byl Jaroslav odsouzen k šesti letům vězení, z něhož ho po třech letech vysvobodila amnestie. V květnu 1952 Stáňa Součková zpívala ve Státním divadle v Karlíně absolventskou Mařenku. Tehdy ještě netušila, že na tomto jevišti prozpívá devět let své umělecké kariéry.

Karlín měl v té době úroveň i noblesu a hlavně řadu osobností, které sem většinou byly režimem jaksi odloženy: Jiří Frejka, který Součkovou pozval ke konkurzu, Oldřich Nový, s nímž v alternaci s Věrou Macků, zpívala slavnou Nitušku, Alfréd Radok, Vlasta Burian, Ljuba Hermanová, Jaroslava Adamová, Karel Effa, Ota Motyčka, Nelly Gaierová, častý partner Karel Fiala a řada dalších. Součková byla, jak opereta žádá, půvabná, skotačivá, koketní a bezstarostná, ale hlavně skvěle zpívala. Přivedla na svět druhé dítě a toužila po opeře.

Sama nastudovala Violetu z Traviaty a Gildu z Rigoleta a na scéně Slovenského národního divadla v Bratislavě s nimi v roce 1958 sklidila ohromující úspěch. Národní divadlo v Praze však stále jen pootvíralo dvířka k hostování. V roce 1961 Součková přijala nabídku do opery Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Neměla ve zvyku ptát se po důsledcích svých spontánních rozhodnutí. Z členů rodiny učinila Jihočechy a sobě otevřela cestu k celé šíři sopránového repertoáru české i světové operní literatury. Stala se hvězdou jihočeské scény. Hvězdou, která skvěle a ráda vařila, pletla svetry a ponožky; věděla si rady v každé praktické situaci a ve třiačtyřiceti letech porodila třetí dítě. Nic z toho neubralo její záři na stříbrně chvějivém jiskření.

V plné tvůrčí síle Stanislava Součková ukončila sezonou 1973/74 svou operní dráhu.* Pak se stala odbornou učitelkou zpěvu na českobudějovické Pedagogické fakultě. Zprvu docentka, později profesorka, první profesorka pro obor hlasová výchova v republice, předávala svou zkušenost ráda. Koncert u příležitosti jejích šedesátých narozenin však nenechal nikoho na pochybách, že je stále skvělou pěvkyní. Zbývalo jí třináct let života, plného a krásného života až do posledních chvil, kdy podobně jako Violeta - po kolikáté už? - marně vzdorovala zákeřné nemoci. Tentokrát to však bylo doopravdy. Stanislava Součková-Ryšavá zemřela 23. července roku 1997.

Dagmar Blümlová

* ( "Uměním je také zavčas odejít: Chci těšit, a ne strašit!")

Optimalizováno pro IE-5 a vyšší

Proč bychom se netěšili‚ když nám pánbůh zdraví dá...